Podzemní město HELSINKI

Vše, co nemusí být na povrchu, může být skryté v podzemí. Tímto smělým plánem se řídí hlavní město Finska. Před 40 lety tak začali dělníci pod Helsinkami hloubit tunely, které z ulic částečně odvedly dopravu a shon. V žulovém masivu pod městem se ale skrývá mnohem víc než jen pár chodeb. Finové v něm vykutali parkoviště a nákupní centra, galerii a koncertní sály, pod zemí čistí vodu nebo skladují teplo. Zároveň se připravili na nejhorší, prostory pod povrchem totiž mohou rychle přetvořit na systém podzemních bunkrů, ve kterém by bylo dostatek místa pro všech 550 tisíc obyvatel města.

Helsinky pozná většina turistů, kteří do města zavítají jen na několik dnů, jako klidné město s širokými ulicemi, okolo kterých rostou historické domy příležitostně obložené hrubě opracovanou žulou. V létě lze kolem metropole proplouvat na lodi mezi stovkami ostrovů a ostrůvků, které ji obklopují, v zimě se po rozpálené sauně zchladit ve vysekané díře v moři, které i pro svou nízkou slanost zamrzá. Stejně fasicnující jako dění na povrchu je přitom i to, co se děje pod ním.

Metropole severské země vyrostla na poměrně plochém terénu. Odpovídá tomu také panorama centra, ze kterého ční jen ikonický bílý kostel protestantské církve, cihlový ortodoxní kostel nedaleko něj a v přístavu se točící ruské kolo (ve kterém si mimochodem užijí výhled na metropoli i milovníci sauny, která tvoří jednu z kabin).

Na rozdíl od řady jiných měst nevyrostly v centru Helsinek mnohapatrové mrakodrapy, přestože dvě třetiny rozlohy metropole zabírá moře, a prostor pro rozvoj je tak značně omezený. Finové se místo růstu do výšky rozhodli vydat opačným směrem, pod povrch.

Helsinky tak mají i další, skrytý rozměr, který zároveň odpovídá na to, proč jsou bulváry v samotném centru tak široké a nevalí se jimi nepřetržitý proud aut. Pod městem vede rozsáhlý systém podzemních tunelů, s jejichž ražením začala radnice v osmdesátých letech. Dnes zabírají podzemní prostory téměř deset milionů metrů krychlových v délce stovek kilometrů, systém tvoří asi 400 chodeb a různých zařízení a nejhlubší místo se nachází až sto metrů pod úrovní mořské hladiny.

Mají k tomu také ideální podmínky, město totiž stojí na vhodném podloží. Netvoří ho sedimenty, ale žulový masiv. Toho si lze ostatně všimnout i při procházce městem, kde se na ulicích nebo v okolí cest ze země občas vynořují masivní tmavé balvany.

Razit tunely lze přitom pod Helsinkami poměrně levně. Technika skálu nejprve navrtá, poté je do ní umístěna výbušnina. Řízená exploze odstraní zamýšlenou část kamene, na závěr se vzniklý tunel vyztuží a zaměří. Díky pevnému skalnímu masivu pracovníci nemusí při ražbě používat tak velké množství betonu ke zpevnění chodeb, který by jinak cenu vyhnal o dost výš. Metr krychlový nové chodby tak stojí průměrně sto eur (asi 2600 korun).

Jeden, asi tříkilometrový, tunel vede pod středem města a odvádí tak část provozu z povrchu. „Chceme mít jistotu, že podmínky pro auta, vlaky a tramvaje, stejně jako pro chodce a cyklisty se budou jen zlepšovat. Dalším klíčem je technická údržba a logistika pod centrem města,“ popsal ředitel strategického městského plánování Pasi Rajala.

Běžní řidiči sice mohou do tunelu jen kvůli parkování v podzemních prostorách, a tak centrem města auta stále jezdí, provoz je ale značně klidnější. Z podzemí probíhá například zásobování obchodů, obchodních center, restaurací a hotelů, takže ulice neblokují zaparkované dodávky, tunel využívají také pošťáci, na chodby jsou napojené i budovy Helsinské univerzity.

Menší provoz přispívá také klidnější atmosféře na náměstí Kauppatori v centru. Z jedné strany je ohraničené radnicí a švédským velvyslanectvím, z druhé strany mořem. Z místa, kde se ve stáncích prodávají ryby nebo tradiční masové koláče, vyráží také trajekt na ostrov Suomenlinna, památku UNESCO, který sloužil jako historická vojenská pevnost. Na ostrov se veřejnost i rezidenti dostanou pouze lodí. Suomenlinna je ale s pevninou také propojená tunelem, který je kromě vedení technických sítí využíván k průjezdu záchranných složek.

Pod povrchem vede také nejseverněji položené metro na světě se dvěma linkami, které obsluhují 25 stanic. Do několika ale soupravy nikdy nedorazily, buď kvůli tomu, že se při jejich stavbě změnily plány a zůstanou tak navždy nevyužité, nebo na rozšíření linek s předstihem čekají. Do skály je vyražen i 18 kilometrů dlouhý železniční tunel, který propojuje letiště na severu města s hlavním nádražím, u kterého stojí česká restaurace Vltava, kde jako přílohu ke svíčkové podávají červené zelí.

Asi kilometrový tunel vede také pod Centrálním parkem, vyžívají ho autobusové linky. Tento projekt je ale v Helsinkách diskutovaným tématem, spojnici totiž využívá jen několik autobusů za den, autům je zavřená. Pokud se chtějí řidiči dostat z jednoho konce tunelu na druhý, musí jet trasou téměř šestinásobně delší, což u řady obyvatel vzbuzuje značnou nevoli.

I Rajala na dotaz přiznal, že „tunel v tuto chvíli možná není velmi efektivně využíván“, jde podle něj ale také o investici do budoucna. „Helsinky se velmi rychle rozrůstají a toto je rozumná cesta, jak se vypořádat s narůstající dopravou. Investice jako tato jsou klíčem k přípravě na budoucí rozvoj,“ uvedl.

Podzemí pod Helsinkami ale nejsou jen tunely. Systém skýtá až závratné množství rozličných využití. Ve skále jsou vyraženy parkovací domy, obchody i nákupní centra, mezi kterými lze procházet jak jinak než také pod zemí. Systémem chodeb lze dojít i do koncertního a kongresového centra Finlandia, které je propojené s dalším hudebním centrem, v němž sídlí filharmonie. Pokud do něj návštěvník vstoupí vchodem z povrchu země, ocitne se rovnou v jeho čtvrtém patře.

Do podzemí se přesunula také galerie Amos Rex, ve skále je zanořený i jeden z nejpopulárnějších architektonických objektů ve Finsku, kostel Temppeliaukio (Kamenný kostel) s jen hrubě opracovanými zdmi a skvělou akustikou.

Pod povrch se rozrostla i místa, u kterých se původně s využitím podzemí nepočítalo, jako je olympijský stadion. Funkcionalistická stavba vznikla pro letní hry v roce 1952, během kterých se mezi sportovní legendy zařadil Emil Zátopek. Získal na nich tři zlaté medaile včetně závodu v maratonu, který běžel poprvé v životě. V posledních letech prošel stadion rekonstrukcí, při které k němu bylo přistavěno 20 tisíc metrů čtverečních podzemní plochy nejen pro sport, ale také pro logistiku a technické zázemí.

Sportovat pod zemí se v hlavním městě Finska dá ale i jinde. Pod náměstím Hakaniemi nedaleko historického centra jsou v třicetimetrové hloubce hřiště pro futsal, florbal, badminton a házenou. Ve východní části Helsinek Itäkeskus je do žuly vytesané sportovní centrum s padesátimetrovým bazénem, skluzavkami, atrakcemi pro děti a samozřejmě se saunami. Tento podzemní prostor má kapacitu až pro tisíc návštěvníků. Nedaleko bazénu je zase možné prohánět se pod zemí na okruhu pro motokáry.

Obklopeni žulou sportují i profesionálové. Tréninkové hokejové hřiště se nachází 20 metrů pod zimním stadionem Hartwall Arena, kde se odehrálo i několik mistrovství světa. Pod zemí k němu přiléhá i restaurace s kapacitou 350 návštěvníků.

Do všech prostor se ale veřejnost nedostane. Pod povrchem se v Helsinkách nacházejí také rozličná technická zařízení jako třeba největší úpravna vody na severu Evropy, která zpracovává a čistí odpadní vodu pro 800 tisíc lidí, ale také pro přilehlé průmyslové oblasti.

S vodou pod povrchem operuje také městská energetická společnost. „Geotermální teplo je důležité. Plán na uhlíkově neutrální Helsinky požaduje výrazně snížit znečištění do roku 2035. To znamená mimo jiné zvýšit využití geotermálního tepla,“ přiblížil Rajala.

Skoro 600 milionů kubických metrů vody skladují teplárny v podzemním jezeru a také ve dvou bývalých zásobnících na ropu. Když potřebují budovy ochlazovat, využijí k tomu právě vodu, ve které se pak teplo kumuluje. Protože je obklopena desítkami metrů žuly sloužících jako izolace, teplo neunikne a teplárny je mohou využít v případě, kdy potřebují budovy zase zahřát.

Budování rozsáhlých prostor má ještě další strategický důvod. Pokud by hrozilo obyvatelům nebezpečí, může se během velmi krátké doby proměnit devadesát míst pod zemí, která slouží třeba jako sportoviště, parkoviště nebo stanice metra, v bunkry.

Například přetvoření zmíněného bazénu Itäkeskus v bezpečný kryt pro téměř čtyři tisíce lidí zabere 72 hodin, během kterých se naistalují dekontaminační sprchy a sociální zařízení a utěsní dveře. Bunkry je ale povinné stavět například i pod obytnými domy, v případě evakuace by tak všichni nemuseli do veřejných krytů. Podle finských představitelů dokážou prostory pod povrchem uchránit během krize všech více než půl milionu obyvatel hlavního města.

Finsko není součástí NATO, zato má ze všech zemí EU nejdelší hranice s Ruskem. Přestože mezi oběma zeměmi panují poměrně korektní vztahy, Finové vnímají blízkost souseda jako potenciální hrozbu. Historicky k tomu mají důvod, při posledním konfliktu s Ruskem ztratili část území v Karélii.

Kromě historické pevnosti UNESCO je tak v Helsinkách i moderní základna, kde jsou vojáci trénovaní i na boj pod zemí. Ostře sledované bylo ve Finsku například vojenské cvičení ruských jednotek Západ v roce 2017, vůbec největší od konce studené války.

Bunkry ale mají obyvatele ochránit také v případě přírodního neštěstí, výskytu radiace nebo úniku nebezpečných látek. Od města si je lze také pronajmout a využít například jako místo k oslavě nebo sklad. V případě nebezpečí však musí nájemce prostory poskytnout zpět.